“Hlava státu“ není první nebo nejvyšší rozhodovací institucí, jen ztělesňuje jednotu státního celku. Tak ku příkladu podle ústavy je jmenování velvyslanců akt vlády, a ne prezidenta. Ten pouze rozhodnutí vlády spolupodpisuje.
Rozhodnutí parlamentu prezident musí podepsat. Nemá žádnou dispoziční volnost, zda podepsat, nebo nepodepsat. Ústava neukládá v této věci prezidentovi právo rozhodovat, ale povinnost konat,tj. bez zbytečného prodlení ratifikovat akt řádně schválený vládou. Vzniká pocit, že si prezident vytváří svůj soukromý prezidentský režim.
Prezident má právo do patnácti dní vrátit zákon Poslanecké sněmovně. Pan prezident Klaus má dojem, že tam, kde žádná lhůta není, má neomezeně času. Je tomu ale naopak: v takovém případě má povinnost činit bez zbytečného odkladu. Dává –li najevo, že se řídí odchylně od ústavy svým vlastním pojetím funkce prezidenta, porušuje tím ústavu.
Pokud prezident nesouhlasí s rozhodnutím vlády, měl by odstoupit, nebo požádat orgány ČR o zproštění z funkce.
Při jmenování soudců vychází Václav Klaus opravdu z otřesné dezinterpretace. Podle ústavy prezident nerozhoduje o jmenování běžných soudců, jen je jmenuje. Jakmile vláda soudce navrhne, musí je prezident jmenovat, ústava nic jiného nepřipouští.
Atd.
Pokud Václav Klaus nejmenoval do soudcovské funkce Petra Langra kterého navrhla vláda, neměl k tomu právo. Mohl vládě předložit námitky, ale to je vše. Jenže V. Klaus se vžil do funkce „panovníka“ a ve věci jmenování P. Langera porušil Ústavu, a neuposlechl ani rozhodnutí soudu. A to už je nejen ignorance soudu a ignorance Ústavy, ale což je neuvěřitelné- i osobní msta na občanu ČR kterému má i prezident sloužit!